Slovo o hře

 

Odpoledne 26. září 2018 mi zapípala na Messengeru zpráva od Báry Jelínkové: „Prosím tě, nedělal jsi dramatizaci Máje? Napadlo mě udělat ho do přírodního divadla a tak hledám a v Divadelním ústavu jsem našla text adaptace Máj a pod tím bylo napsáno 'Stýblo', ale nic dalšího tam k tomu napsáno není...“ Popravdě jsem odpověděl, že to bude určitě nějaká chyba, protože jsem Máj nikdy nedělal – ale že jsem ho už dlouho dělat chtěl, vlastně už od té doby, kdy jsem ho jako středoškolák poprvé přečetl. A zeptal se, jestli by Bára nechtěla, abych ho tedy pro ní a počernický soubor divadelně adaptoval, když už to Divadelní ústav dal takhle pěkně dohromady. Domluvili jsme se a já začal shromažďovat materiály: „máchologickou“ literaturu, televizní dokumenty, Máchovy dopisy, obrázky a deníky, Tylova Rozervance, fotografie a fragment filmu z inscenace Máj E. F. Buriana i záznam Burianem vytvořených máchovských voicebandů - a vůbec všechno možné, co se dalo k tématu sehnat a co mohlo mít pro budoucí adaptaci Máje nějaký smysl. Zkusil jsem si také připomenout, co jsem o Máchovi a Máji pochytil ještě během studií – hlavně pak poznámku profesora a Máchova obdivovatele Bořivoje Srby, který své studenty opakovaně upozorňoval, že „socha toho otylého a unylého mladíka na Petříně čichajícího ke zvadlé květině“ má ke skutečnému Máchovi a k opravdové povaze a podstatě jeho Máje tak daleko, jak je to jenom možné...

Pročítal jsem si Máj znovu a znovu a čím dál víc musel dávat za pravdu těm, kteří v básni, které opravdu není v naší poezii rovno, neviděli jen líčení krás jarní přírody a romantickou skladbu plnou bolu a milostného soužení a toužení, ale hlavně divoký, erotikou nabitý a vlastně dost skandální příběh lásky, žárlivosti, pomsty, vzpoury, nespravedlnosti a nenávisti nemající vůbec daleko k pozdějším mladým revoltám vzpírajícím se proti mantře všech lidí mrtvých duchem, která zní „no future“ – ovšem v úplně jiném než původním punkovém smyslu.

Postupně jsem také zjišťoval, jaká vlastně byla doba, ve které Mácha svůj „opus magnum“ napsal (a v čem by se daly najít těžko pominutelné, analogie k dnešku). Dočítal jsem se, jak komplikovaně a divoce probíhal milostný vztah Karla Hynka Máchy a jeho milenky Lori Šomkové, který Mácha zaplavoval chorobnou žárlivosti, erotickou vášní a ponižováním své partnerky způsobem, který by si (nejen) v éře „Me Too“ vysloužil opovržení (a který se otiskl výraznou měrou i do Máje včetně Máchovy největší trýzně – že totiž nebyl Lorin první milenec...). Zaujalo mě, jak se v Máji projevily vlivy tehdy nového a skandálního Goethova opusu Faust pojednávajícího o vzestupu a pádu moderního člověka. Ale úplně nejdůležitější pro budoucí adaptaci Máje byla vzpomínka Josefa Baráka, která obsahovala informaci, že se Mácha po dopsání Máje prý obával, že nebude schválen cenzurou (Máchovi Cikáni byli nedlouho předtím skutečně zakázáni) a proto prý vymyslel lest: šel osobně přesvědčit cenzora J. N. V. Zimmermanna, že jeho báseň je hlavně o líčení přírody a ročních obdobích, zatímco příběh a další obsah básně prý nejsou nijak důležité.

Cenzor báseň skutečně povolil, čehož později po zděšených reakcích konzervativních kruhů trpce litoval... Jak přesně se Máchovi, který zřejmě musel oplývat značnou dávkou sebevědomí (či chcete-li drzosti), podařilo před cenzorem zastřít skutečnou povahu a obsah své básně a jak vlastně setkání státního cenzora a bouřliváka Máchy vypadalo, se nedochovalo a těžko to někdy zjistíme – ale právě proto se tato situace s divadelním potenciálem mohla stát výchozím bodem pro hru založenou na „historické fikci“ a základem, od kterého se dala adaptace Máje rozvinout jinak, než jak bylo dosud zvykem. Máchou dějově nepříliš košatě vyprávěný příběh lásky Viléma a Jarmily (vylíčený v básni v podstatě jen prostřednictvím několika málo „dějových“ veršů skutečně téměř zanikajících v působivých popisech lidských emocí a přírodních dějů) bylo totiž právě díky „implantovanému“ motivu setkání básníka a cenzora jakoby vypadlému z moderního absurdního divadla možné dát do souvislosti s Máchovým životem. A představit tak Máj v širších a někdy možná i nečekaných souvislostech, které jsou však blíže skutečné podstatě básně než sentimentální a patetické výklady, které Máchovo dílo banalizují a zbavují jej drápků zatnutých i do naší současnosti.

Ladislav Stýblo

 

Ladislav Stýblo

(*1977)

Narodil se v Praze. Dětství prožil v Černošicích, nyní žije v Horních Počernicích. Vystudoval SOU elektrotechnické v Praze a poté divadelní vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Úspěšně vedl pražské amatérské Divadlo Promiňte a brněnské studentské divadlo Čára – v obou působil také jako režisér. Po ukončení studií nastoupil v roce 2004 jako dramaturg činohry do Městského divadla v Brně, odkud v roce 2007 přešel do pražského Divadla pod Palmovkou (Divadlo roku 2018), kterému je věrný doposud. Dramaturgicky připravil desítky inscenací, na jejichž realizaci spolupracoval s řadou významných režisérů – mj. s Janem Klatou, Michalem Langem, Tomášem Dianiškou, Petrem Kracikem, Stanislavem Mošou, Emilem Horváthem, Romanem Polákem, Braňo Holičkem, Tomášem Svobodou, Petrem Svojtkou, Zdeňkem Černínem, Vojtou Štěpánkem, Nikolajem Penevem a dalšími. Pro různá divadla připravil divadelní adaptace, překlady a úpravy divadelních textů. Je mj. autorem divadelní adaptace Lustigova románu Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která se v rámci projektu Vlak Lustig úspěšně představila v několika evropských zemích a spoluautorem televizního dokumentu České televize Palmovka o Divadle pod Palmovkou. Je ženatý a má dvě děti.

 

Zpět